Tempo. Užívám si i pomalé pasáže našich vystoupení, ale když mě formát bude tlačit do akce, bude to větší psina.
Hodinové představení musí ideálně mít co říct. S ohledem na to, jak vzniká impro, nepotřebuju, aby celé stavělo na jedné myšlence, ale když herci mají téma s dost velkým přesahem, snad dřív nebo později vyjádří něco moudrého.
Každá postava se musí jinak projevovat fyzicky. A možná hlasově.
Tohle mě napadá jako experiment: postavy by měly mít různý přístup ke světu. Divák by měl být schopný se na svět dívat očima kterékoliv z nich, ale navzájem by se ty pohledy měly vylučovat.
Přišlo by mi milé využívat zpěv a živou hudbu na jevišti. Nemám problém, když mi někdo leze na zádech nebo na ramenou, nebo totéž dělat sám. Bavilo by mě nacvičit nějaké akrobatické prvky ve víc lidech. Rád bych se naučil žonglovat. Mohli bychom si na jeviště tahat nějaké divné/vtipné předměty a objevovat, co znamenají.